Oživme pozapomenutý příběh vápenictví 2

30.08.2017

Prodej vápna. Kresba A. Odehnala.
Prodej vápna. Kresba A. Odehnala.

Seriál o ochozských vápeňácích, o jejich řemesle, rodinách, cestách i živoucímu odkazu, na web Vápenického spolku umístěno s laskavým svolením autora Ondřeje Mlejnka.

Druhý díl odpoví mimo jiné na otázky: Proč vápeňáci raději ukládali vápno napřed do dřevěné boudy, než aby ho naložili z pece rovnou na vůz? Jak dříve vypadala těžba vápence a výpal vápna? Co to byl popelník, prah nebo čelesno? Jak vypadaly pleskáče, krovy, ramena, hrče nebo lístke? Jaké dřevo se při pálení vápna v selských vápenicích používalo?

V minulém čísle zpravodaje jsme se zabývali způsobem života ochozských vápeňáků, pověděli jsme si, jak se vápno prodávalo a kam všude se až vápno z jižní části Moravského krasu dostalo. Tentokrát na to navážeme a povíme si něco o tom, jak se vlastně vápno v selských vápenicích vyrábělo. Pramenem nám k tomu může být třeba práce z pera Pavla Kurfürsta o lidovém vápenictví na Drahanské rohovině v okolí Ochoze a zejména ve Vysočanech, dále práce Rostislava Vermouzka o vápenících v Moravském krasu, konkrétně v okolí Lažánek, případně výsledky archeologických výzkumů Petra Kosa z Mokré, který prozkoumal například zbytky selské vápenice datované do šestnáctého století v poloze Spálená seč v těžebním prostoru velkolomu u Mokré, a na základě výsledků tohoto výzkumu provedl se svými kolegy experimentální výpal vápna v rekonstrukci této pece. V neposlední řadě nám do procesu tradiční výroby vápna v Ochozi u Brna a okolí dává nahlédnout Josef Pokorný ve své práci o možném objeviteli Ochozské jeskyně Francku Capramentovi.

A jak tedy výpal vápna v selských vápenicích probíhal? Před vlastním výpalem bylo nutné na místo budoucí pece přivést dřevo, vápenec na výpal a také kámen a jíl na stavbu pece. Na stavbu pece se používala zejména na Drahanské vrchovině běžná kulmská droba, které se lidově říkalo černé kameň. Slínovice se dovážela od nejbližšího potoka. Na místě místila s vodou a sloužila na výmaz pece. Dřeva bylo na jeden výpal potřeba asi 150-240 m3. Používalo se dřevo různých stromů, zejména ale smrková kulatina, případně i lipové dřevo. Tvrdé dřevo se používalo méně, protože ačkoliv se například pálením dubového dřeva dá dosáhnout vyšší teploty, pro správné vypálení vápna je důležitější rovnoměrnost výpalu. Při experimentálním výpalu vápna pod vedením Petra Kosa bylo použito dřevo břízy, habru a modřínu. Vápenec na výrobu vápna se těžil v drobných selských lomech, případně v lomu obecním. Kámen lámali vápeňáci vždy jen v množství, které mohli odvést jedním povozem k peci. K lámání vápence docházelo většinou v zimě od prosince do února. Z jednu sezonu mohl vápeník nalámat asi 60-110 tun kamene, což je asi 130-230 fůr, z čehož plyne, že denně musel odvést 3-4 fůry. Vápenec byl často na povrchu zvětralý, takže ho bylo možné lámat pouze sochory. Jinak se používal také špičák a těžká železná palice na zatloukání klínů. Později se na kompaktní skálu používal také střelný prach. Díry pro nálože vrtali vápeňáci nebozízem, který během otáčení zatloukali těžkým kladivem do skály. Těžby vápence se zúčastňovaly celé rodiny vápeňáků včetně žen a dětí.

Obrázek:  Mokrá - Spálená seč. Orientační podélný řez experimentální vápenickou pecí postavenou podle nálezu zbytků pece ze šestnáctého století. Autor kresby Petr Kos.


Vlastní stavba selské vápenice byla poměrně náročná. Pece se stavěly ve svahu. Nejspodnější část tvořil popelník, tedy do země zahloubená jáma oválného tvaru, která se směrem dolů zužovala. Nad popelníkem se nacházel rošt, neboli prah. Ten byl tvořen asi pěti vápencovými kvádry o rozměrech asi 20 x 30 x 120 cm, které byly poskládány vedle sebe užší stranou dolů. Mezi kameny byly ponechány mezery, kudy mohl propadat popel do popelníku. Nad prahy se nacházelo asi 60 cm vysoké elipsovité topeniště vystavěné z černého kamene o rozměrech asi 110 x 60 cm. Směrem ven ze svahu se v topeništi nacházel přikládací otvor, neboli čelesno, zaklenutý klínovými kusy černého kamene. V horní části se topeniště rozšiřovalo do rozměrů elipsy asi 180 x 120 cm. Nad topeništěm se naházela vlastní dutina pece, tedy asi 180 cm hluboký prostor, do kterého se ukládal vápenec určený na výpal. Úplně nahoře nad svahem se nacházela plošina se zvýšeným okrajem, které se říkalo tarásek. Zvýšený okraj chránil horní část pece proti větru.

Obrázek: Řez starším typem selské vápenice. Autorem kresby je Pavel Kurfürst.

Vlastní stavba selské vápenice byla poměrně náročná. Pece se stavěly ve svahu. Nejspodnější část tvořil popelník, tedy do země zahloubená jáma oválného tvaru, která se směrem dolů zužovala. Nad popelníkem se nacházel rošt, neboli prah. Ten byl tvořen asi pěti vápencovými kvádry o rozměrech asi 20 x 30 x 120 cm, které byly poskládány vedle sebe užší stranou dolů. Mezi kameny byly ponechány mezery, kudy mohl propadat popel do popelníku. Nad prahy se nacházelo asi 60 cm vysoké elipsovité topeniště vystavěné z černého kamene o rozměrech asi 110 x 60 cm. Směrem ven ze svahu se v topeništi nacházel přikládací otvor, neboli čelesno, zaklenutý klínovými kusy černého kamene. V horní části se topeniště rozšiřovalo do rozměrů elipsy asi 180 x 120 cm. Nad topeništěm se naházela vlastní dutina pece, tedy asi 180 cm hluboký prostor, do kterého se ukládal vápenec určený na výpal. Úplně nahoře nad svahem se nacházela plošina se zvýšeným okrajem, které se říkalo tarásek. Zvýšený okraj chránil horní část pece proti větru.

Poté, co se vápenec přivezl k peci, následovalo jeho třídění a rozbíjení na menší kusy, neboli tlučení pece. Dále následovalo pečlivé plnění pece kusy vápence, neboli kvelbování. Dno pece bylo obloženo dvěma šáry pleskáčů (ploché kameny o rozměrech asi 10 x 15 x 5 cm) a nad ně byly umístěny čtyři páry krovů (větší protáhlé kameny o rozměrech asi 5 x 15 x 50 cm), které sloužily k zaklenutí topeniště. Nad nimi se nacházely tři páry ramen (kameny podobné krovům, ale o něco slabší). Vše bylo podloženo a upevněno pomocí klínů (kameny klínového tvaru o rozměrech asi 30 x 30 x 10 cm). V nadložní vrstvě byly potom umístěny velké hrče (větší nepravidelné kameny), pleskáče a malé hrče (menší nepravidelné kameny). Nahoru potom přišla kamenná tříšť a lístke (ploché úlomky vápence). Úplně nahoře byly ještě umístěny škřutě (úlomky černého kamene o velikosti pěsti) a pekáče (ploché kameny z černého kamene), které pec shora uzavíraly. Velikost vkládaných kamenů se směrem nahoru zmenšovala, protože tímto směrem klesala také teplota v průběhu výpalu.

Dřevo bylo nařezáno na necelý metr dlouhá polena a poté ještě podélně rozštípáno na štípy, kterými se přikládalo. Pec se zapálila chrastím a poté se vkládaly štípy. Jakmile se počáteční bílý kouř změnil na černý, znamenalo to, že pec je vysušena, a když se tento dým změnil na bílý štiplavý, začínal vlastní výpal vápna. Dřevo se přikládalo do čelesna a dále do útrob pece se zastrkovalo dřevěným bidlem zvaným šarač, kterým se také vyhraboval popelník. Důležitá byla zejména rovnoměrnost výpalu, proto se naráz přikládala jen dvě polena. Rovnoměrný výpal bylo nutné kontrolovat sledováním barvy vápence průduchy po celou dobu pálení vápna, které trvalo asi 8-12 hodin, při špatném větru až 24 hodin. Ke konci výpalu se vápenec zbarvil dozlatova až doběla. Kvalitní vápno bylo bílé a křehké, nekvalitní naopak tvrdé a zažloutlé. Pokud došlo k přepálení vápna, vznikla na povrchu jednotlivých kusů vápence tvrdá kůra z roztaveného kamene zvaná košulka. Takové vápno nebylo použitelné a muselo se vyhodit. Případné nedopálené vápno bylo naopak ještě možné dopálit. Vápno vápeňáci pálili asi jedenkrát týdně.

Obrázek: Schéma naskládání vápence ve vápenici. Autorem kresby Pavel Kurfürst.


Vypálené vápno se z pece vybíralo rukama v plátěných nebo kožených rukavicích do slaměných opálek. Někteří paliči si přitom ještě přikládali na obličej vlhký hadr. Vápno se většinou ukládalo do dřevěné boudy v blízkosti vápenice, kde se překrylo hadry a plachtou. Někdy se vápno dávalo rovnou na vůz, ale v tom případě hrozilo nebezpečí, že od horkého vápna začne dřevěný vůz doutnat. Pokud k tomu došlo, nebylo jej jak uhasit, protože nehašené vápno nesmělo přijít do kontaktu s vodou, takže mohla celá fůra vápna přijít vniveč. Proto se dávala přednost možnosti nechat vápno vychladnout v boudě a teprve potom jej naložit na vůz a rozvést po kraji. O tom, jak rozvoz a prodej vápna probíhal, jsem ale již psal v minulém čísle zpravodaje. Příště se zaměříme na současný odkaz tradice vápenictví a na možnosti, jak s tímto odkazem pracovat.

Ondřej Mlejnek