Oživme polozapomenutý příbeh vápenictví

23.05.2017

Vápeníci u selské vápenice v lese mezi Ochozí a Březinou (počátek 20. let 20. století)
Vápeníci u selské vápenice v lese mezi Ochozí a Březinou (počátek 20. let 20. století)

Ochozský zpravodaj otiskuje seriál o ochozských vápeňácích, o jejich řemesle, rodinách, cestách i živoucímu odkazu, na web Vápenického spolku umístěno s laskavým svolením autora Ondřeje Mlejnka. 

První díl odpoví mimo jiné na otázky: Proč s sebou na cestách vápeňáci vozili železné obruče? Proč se říká: "Řve jako vápeňák?" Jak vápno prodávaly ochozské ženy? Čím si přivydělávali lidé z okolních obcí? Do jakého literárního díla se ochozští vápeňáci dostali?

V průběhu konce osmnáctého a v devatenáctém století došlo vzhledem ke zlepšujícím se hygienickým podmínkám k výraznému růstu počtu obyvatel. Ve venkovských obcích bylo tedy třeba řešit problém, jak všechny ty domkaře a drobné rolníky, na které se nedostalo místa na selských gruntech, uživit. Obzvlášť to platilo v Ochozi a Ubcích, vesnicích na okraji Drahanské vrchoviny, kde ani sedláci nebyli vzhledem k nepříliš úrodné půdě nijak bohatí, stěží uživili vlastní rodiny a i jim by se nějaký ten přivýdělek, zejména v zimních měsících, hodil. Někteří domkaři pracovali v létě jako zemědělští nádeníci a v zimě pomáhali při práci v lese, jiní se vyučili řemeslu a konečně stále větší část z nich odcházela za prací do nově vznikajících brněnských továren. Kromě toho si také obyvatelé většiny okolních obcí našli nějakou možnost přivýdělku, která vycházela z místních podmínek a která danou obec často proslavila v širokém okolí. Je možné vzpomenout například slovenské dráteníky, nebo zvěroklestiče ze Slovácka, ale platilo to i pro obyvatele blízkých obcí. Známé byly například Líšňačky vykupující potraviny (drůbež, vejce, zeleninu, ovoce, mléko) v širokém okolí, které potom prodávaly zejména na Zelném rynku v Brně. Obyvatelé Horákova si zase přivydělávali výrobou košťat, ve Křtinách výrobou trakařů a žebříků, v Habrůvce dělali hrábě a lopaty, v Ořechově slaměnky na pecny chleba, Hostěňáci prodávali dřevo atd. Svoje výrobky nabízeli k prodeji v okolních obcích nebo na brněnských trzích. O tohoto také často vznikaly přezdívky obyvatel jednotlivých obcí (pometlářky, hráběnky...).

V Ubcích a Ochozi ze odpradávna vyrábělo podomácku vápno. V průběhu devatenáctého století se ochozské vápno vyváželo po celé Moravě a dokonce až do Vídně. Tato tradice vydržela až do druhé světové války, a proto byli také obyvatelé těchto obcí nazýváni Vápeňky. Ještě dnes můžete na hodech nebo ostatkách zaslechnout výkřik: "Vápeňáci tančijó navopak!" Starší vědí, co je tím myšleno, ale mladší generaci již tradice často příliš neříkají, a proto jsem se rozhodl zkusit ochozskou vápenickou tradici stručně připomenout. Je to také v souvislosti s tím, že jsme se tradici vápenictví rozhodli i na základě výsledků ankety mezi občany propagovat jako jeden z hlavních motivů v rámci komunikace obce.


Jak tedy v minulosti vypadalo obchodování s vápnem? To se dovídáme například díky líšeňskému faráři Cyrilu Mašíčkovi (1868-1929), který popsal život lidí v Líšni a okolí koncem devatenáctého století a svoje zápisky potom společně s národopiscem Františkem Bartošem publikovali. Podle něj rozváželi rolníci z Ochoze a Ubců na voze taženém párem koní vápno od jara až do podzimu po celém okolí. Na kozlíku seděl hospodář, na rozpoře jeho syn nebo čeledín. Oba na sobě měli bílé haleny a kožené kalhoty zastrčené do vysokých holinek. Na rozpoře měli přivázány dřevěné obruče. V případě, že začalo pršet, zabodnuli nad vůz do železných oušek obruče a na ty natáhli silnou režnou plachtu. Vzhledem k tomu, že rozváželi nehašené vápno, museli si vápeňáci na náhlý prudký déšť dávat pozor. Pokud by totiž nenatáhli plachtu včas, nezbývalo by jim, než vypřáhnout koně a zanechat vůz v poli i s vápnem svému osudu. Proto se často vápno na voze přikrývalo i za pěkného počasí například zbytky starých oděvů. Součástí výbavy vápenického vozu bývala také formanská lucerna, hřeblo na vápno a později i decimální váha. Když projížděli vesnicí, volal vápeník mohutným hlubokým hlasem: "Vápno, vápno!" Z toho vzniklo přísloví "Řve jako vápeník". Chvílemi vůz zastavil a čekal na zákazníky. Vápno prodával vápeník na čtvrti a půlčtvrti (objemové míry), od doby kolem roku 1910 potom na váhu. Zároveň přijímal i větší objednávky na příště. Na cestě domů s prázdným vozem se hospodář pohodlně natáhl ve voze na slámě a na kozlíku jej vystřídal syn nebo čeledín. V této souvislosti si vzpomínám na historku své babičky, která vyprávěla o jednom vápeníkovi, který měl tak vycvičeného koně, že si mohl klidně cestou zpět zdřímnout. Kůň prý znal cestu a zastavil se až u vrat gruntu, kde zaržal, aby se hospodář probudil.


Vápenický žertovný popěvek, který volali ráno vápeníci na hospodyně. Tento popěvek byl zapsán ve sbírce F. Bartoše a l. Janáčka Národní písně moravské v nově nasbírané z roku 1901.

Kromě sedláků ale podle Mašíčka nosily po okolí, zejména před svátky, prodávat vápno také chudé ochozské a ubecké ženy. Vápnařka obyčejně nesla pytel s vápnem v travnici na zádech. Vyrazila časně ráno a pří průchodu vesnicí vyvolávala: "Vápno, vápno!" Kdo si ji zavolal, tomu prodala trochu jemného vápna po 5 nebo 10 krejcarech. Vápno navážila, prodávala jej spravedlivě "podli voka". Je potřeba dodat, že v té době byla spotřeba vápna v domácnosti podstatně větší než dnes, protože vždy před svátky bylo potřeba dům vápnem vybílit.

Kromě vápna prodávali podle Mašíčka chudí lidé z Ochoze a okolí také bílý písek. Pískař vezl obvykle pytel písku na trakaři, ženy nosily pytel na zádech. Prodávali buď jemný písek (fajnuvé píseček) na pucování kuchyňského nádobí, nebo hrubší písek, který se přidával do vápna na líčení.

Ochozské vápno bylo svého času velmi populární. V blízkém okolí bylo například v roce 1914 použito při stavbě líšeňského kostelíčku (zde to bylo přesněji ubecké vápno) a dále bylo prý použito při stavbě mnoha budov v Brně, Jihlavě, Mikulově nebo dokonce až ve Vídni. Nepřekvapí tedy, že se ochozští vápeníci dostali také do krásné literatury, mimo jiné například i do vesnické kroniky bratří Mrštíků Rok na vsi. Mrštíci (zejména starší Alois, který měl na sepsání tohoto díla hlavní podíl) umístili děj povídkové knihy do moravské obce Habrůvka, kterou ovšem ve skutečnosti není Habrůvka u Křtin, ale obec Diváky u Hustopečí, kde autoři pobývali. V knize je podán také výčet lidí světem jdoucích - různých potulných obchodníků a řemeslníků, kteří se v Habrůvce-Divákách začali od jara objevovat: "Drotaři z uherské trenčanské stolice, Líšenky od Brna, sklínkaři z Valašska, sklenáři až z Liptova, od Myjavy hrnčíři, židi z celého okolí s kůžkami na zádech, vápeníci z Ochoze, komedianti od Tábora, hadrláci z Kunovic, nunváři (zvěroklestiči) od Bánova - ví Bůh, kde a odkud se všechno na jednou bere!" Zajímavé je jednak to, v jaké společnosti se v této knize Ochozáci ocitli, ale také to, že zřejmě byla Ochoz v této době natolik známá, že autoři dokázali jméno naší obce správně vyskloňovat, což dnes není zdaleka běžné.

Vápenka a závodní kancelář v lomu v Hlubné
Vápenka a závodní kancelář v lomu v Hlubné

Obyvatelé bohatších obcí vápeníky jistě vítali, protože svým prodejem doplňovali místní služby a poskytovali dodávky v té době tolik potřebného vápna, na druhou stranu ale mohli být také některým tamějšími lidmi pro svou relativní chudobu, která našla výraz v potulném způsobu jejich obživy, otevřeně opovrhováni, vystaveni ústrkům a ponižování.

Za zlatý věk selských vápenic a ochozských vápeňáků můžeme považovat devatenácté století. V průběhu první poloviny dvacátého století zájem o vápno postupně klesal a hlavně bylo v této době selské vápno postupně nahrazeno vápnem průmyslově vyráběným ve velkých šachtových vápenkách, jako byly ochozská vápenka v Hlubné, obecká vápenka v lomu Na Vysoké nalevo od silnice o Březiny, nebo vápenka bratrů Hudců z Ochoze, založená v roce 1927 v Lesním lomu na Kopaninách u Líšně a také v kruhové vápence v Březině dokončené roku 1926. Někteří vápeníci ještě nějakou dobu nakupovali vápno pálené ve velkých vápenicích a rozváželi je po venkově. Ve druhé polovině dvacátého století potom podomácké výrobě a podomnímu prodeji vápna odzvonilo úplně, tradice však zůstává. A jak že se vápno vlastně přesně vyrábělo? Tak o tom zase třeba až příště.

Ondřej Mlejnek