Pálení vápna v kanálové peci
Historie výroby vápna
Výroba vápna je známa už z akeramického neolitu z Anatolie, nicméně do střední Evropy přišla její znalost poprvé ve větší míře díky starým Germánům, kteří byli ovlivněni gallo-římskými tradicemi starověkého Říma. V nejstarších dobách probíhala výroba vápna v prostých ohništích nebo zemních milířovacích jamách. Mohla být provozována přímo u surovinového zdroje, tj. v zalesněných krasových oblastech, kde bylo dostatek vápence a palivového dříví, nebo ve vesnicích, kam bylo nutné materiál z okolí dovážet.
Římské pece sloužily ve 2. - 4. století v Porýní a Podunají (např. Iversheim, Enns, Rusovce) k velkovýrobě vápna potřebného pro stavbu pohraničních vojenských táborů, strážních věží a dalších staveb, které byly zděny tzv. "horkou maltou", s použitím vysoce reaktivního měkce páleného vzdušného nebo hydraulického vápna - pece obsluhovali římští legionáři.
U nás se tento typ pece objevuje u Germánů doby římské ve 2. století v podstatně menším měřítku (např. Hrubá Vrbka, Vyškov). V raném a vrcholném středověku (11. - 14. století) se kapacita vápenné pece zvyšuje, což vede k budování celých vápenických osad zaměřených na výrobu vápna v pecích uskupených do baterií (např. Veligrad u Uherského Hradiště, Modřice). V době římské a raném středověku je předpokládáno využití páleného vápna také v metalurgii. Postupně se však prosazují velkokapacitní pece s více tahovými kanály, které jsou budovány s rostoucími nároky na stavební hmoty pro potřeby budování monumentální církevní, městské a hradní architektury.
Princip pálení vápna v kanálové peci
Kanálová pec pracuje na principu žíhání vápence (CaCO3) dlouhým plamenem (750 - 1000 °C), který pozvolna prostupuje samonosnou kamennou klenbou, zbudovanou rovněž z vápence. Vysoká teplota způsobuje únik CO2 za vzniku CaO (aktivního vápna). Kámen je do výrobního prostoru pece naskládán před výpalem ručně tak, aby mezi ním vznikly mezery (odtahy) pro snadnější průstup plamenů. Rošt je živen dřívím, přikládaným do pece prostřednictvím tahového kanálu, kde je palivo nejprve vysušeno a pak zasunuto do spalovací komory. Vrchol surovinové vsádky, vystupující homolovitě z peciště, mohl být ještě dodatečně obmazán kolem sopouchu izolační vrstvou mazaniny, tzv. kloboukem.
K výpalu jednokanálové pece o výrobním objemu cca 0,8 - 1,0 m3 vápence bylo spotřebováno cca 2 - 4 m3 dřeva. U pecí s větším objemem, nebo počtem kanálů, tomu mohlo být ale i několikanásobně více (10 - 120 m3). Také doba výpalu se ve vztahu k rostoucímu množstvím suroviny citelně prodlužovala (1 - 6 dnů).
Mgr. Petr Kos
Napsáno pro akci Slované na huti v roce 2017 pro Technické muzeum v Brně.